Zdůvodnění projektu
Proč mokřady a stepi
Mokřadní a xerotermní (subxerotermní) biotopy představují v současné době jen fragmenty původního rozsahu těchto přírodních biotopů v naší krajině. Tyto biotopy patří k druhově nejpozoruhodnějším, zároveň však nejohroženějším společenstvům střední Evropy.
Mokřadní společenstva kdysi tvořila rozsáhlé, mnohdy souvislé plochy v nivách řek či v podhorských oblastech. Již po staletí lze však pozorovat jejich úbytek. Jakožto „neužitečné“ (často vnímány doslova jako škodlivé, člověka ohrožující) plochy byly mokřady odvodňovány, zúrodňovány, případně měněny v rybníky. Ničení se zintenzivnilo ve 2.pol. 20. stol., kdy docházelo k intenzifikaci zemědělské výroby, především pak v 80. letech v rámci tzv. náhradních rekultivací a doslova melioračního šílenství. Tam, kde nebylo možné mokřad odvodnit, pak docházelo k opouštění jeho obhospodařování (i to minimum hospodářské využitelnosti – využití sena mokřadních luk jako steliva – se se změnami v postupech živočišné výroby stalo zbytečným, vliv měla i nemožnost využívání moderní těžké techniky), což bylo pro řadu lokalit stejně vražedné, jako zúrodňování, neb postupně zarostly konkurenčně silnějšími rostlinami a náletem dřevin, mnohdy invazivního charakteru; teoreticky sice zůstávají mokřadem, takže se v těchto případech nedá mluvit doslova o úbytku mokřadních stanovišť, ale výsledkem je biotop zcela degradovaný, z hlediska biodiverzity velmi chudý a neplnící své funkce. Přeměna na rybník by se přinejmenším vzhledem k živočichům mohla jevit jako příznivější varianta, bohužel jsou však tyto plochy degradovány intenzivním chovem ryb, často bez vhodného litorálního pásma a jsou proto pro většinu obojživelníků a bezobratlých nevyhovující. Velkým nešvarem je také zavážení lokalit černými (někdy bohužel i legálními) skládkami a deponiemi různého materiálu. Kromě nivních poloh toto postihuje často druhotně samovolně vzniklá mokřadní stanoviště v opuštěných lomech.
Obdobná situace je i na „druhém konci“ biotopového spektra, v poloze xerotermů a subxerotermů (které zde pro zjednodušení nazýváme nepřesně „stepi“). Ty sice nikdy nebyly na našem území rozšířeny tak plošně, jako mokřady (v některých oblastech úplně chybí), přesto tvoří nedílnou součást naší krajiny a důležitou součást naší biodiverzity. Významné jsou především z hlediska rostlin a bezobratlých. Fragmenty stepí se dochovaly zejména na strmějších svazích, kde byly v minulosti využívány převážně jako pastviny drobnějších hospodářských zvířat (ovce, kozy). S ústupem pastvy ve 2. pol. 20. stol. začalo zarůstání bývalých pastvin a tím značné ochuzování jejich druhové diverzity. Právě organismy takto extrémních poloh bývají velmi citlivé na změny; řada především bezobratlých je svým vývojem vázaná na určitý biotop či určitý druh rostlin, které však na lokalitách v důsledku zarůstání mizí. Pastva provozovaná komerčními subjekty se v současné době soustředí zejména na mezofilní polohy, nabízející větší efektivitu. Problémem stepních lokalit je i jejich zalesňování. Probíhalo již na přelomu 19. a 20. stol., kdy bylo vedeno zejména snahami o estetičtější krajinu, neb skalní stepi byly v té době vnímány jako něco nehezkého, doslova „škaredého“, jak se lze dočíst v dobovém tisku např. v souvislosti se skalnatými srázy řek v okolí Prahy (s dědictvím těchto dob v podobě plošných výsadeb akátu se potýkáme dodnes). Po upuštění od pastvy bylo zalesnění často tím jediným, k čemu se takové pozemky v očích majitelů hodily. Smutné je, že zalesňování i takto cenných území je dodnes mnohdy podporováno státními dotacemi. Fragmentaci či úplnému zničení řady stepních lokalit napomohla i těžba kamene (krasové oblasti, České středohoří).
V posledních desetiletích lze pozorovat snahy o ochranu zbytků těchto společenstev či jejich revitalizaci na národní i mezinárodní úrovni (zahrnutí řady z nich mezi zvláště chráněná území, mezinárodní smlouvy, jako jsou evropské směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin či v případě mokřadů Ramsarská úmluva, dotační tituly), přesto nelze říct, že by situace byla v současné době uspokojivá. Na vině je mimo jiné nedostatek finančních prostředků na péči o tyto lokality, přetrvávající nepochopení veřejnosti, proč tato „neužitečná“ místa chránit a nevyužít je nějak efektivněji, a v neposlední řadě bohužel často i nekoncepčnost či nekompetentnost veřejné správy. Krom toho stále zůstává řada cenných území zcela mimo pozornost orgánů ochrany přírody. Objektivní příčinou, proč na mnoha místech nelze problém řešit, jsou pak velmi komplikované vlastnické vztahy (desítky spoluvlastníků, stará nevyřízená dědictví, nedohledatelnost vlastníků).
Proč pozemkové spolky
Pozemkové spolky jsou nestátní neziskové organizace, pečující na základě vlastnického práva, uživatelského práva či jiné dlouhodobé smluvně ošetřené spolupráce s vlastníkem o přírodně (či historicky) cenná pozemky a objekty. Hnutí pozemkových spolků se v České republice šíří od poloviny 90. let, v jeho čele stojí od počátku Český svaz ochránců přírody. V současné době pečují pozemkové spolky v České republice o více jak 3000 ha přírodně cenných pozemků. Právě pozemkové spolky tvoří většinu partnerů projektu.
Pozemkové spolky „vyzobávají“ přírodovědně cenné a zajímavé lokality v krajině, jednají s vlastníky pozemků a lokality následně přebírají do dlouhodobé péče. Péče o přírodně cenné lokality prostřednictvím pozemkových spolků má několik výhod. Mimo jiné:
- Na rozdíl od státní ochrany přírody staví práce pozemkových spolků na spolupráci, nikoli na direktivních zákazech a příkazech, a je tak pro veřejnost, zejména vlastníky a uživatele pozemků, zpravidla mnohem přijatelnější alternativou. Spolupráce pozemkových spolků a státní správy pak dokáže zmírnit negativní vnímání „státní ochrany přírody“ v komunitě.
- Činnost pozemkových spolků bývá dobrým příkladem ostatním vlastníkům, jak o pozemek či objekt pečovat v souladu s ochranou přírodního dědictví. V případě dohod o spolupráci vlastníky pozemků do ochrany přírody přímo aktivně zapojují, aniž by to vlastník cítil jako nějakou újmu.
Důležitým aspektem vzhledem k tomuto projektu je právě dlouhodobost činnosti pozemkových spolků na lokalitách. Nejde o aktivity vymyšlené pouze pro potřeby konkrétního projektu, zde uvedené aktivity jsou výsledkem předchozí činnosti spolků a budou pokračovat dále i po ukončení projektu.
Zdůraznit bychom ještě chtěli skutečnost, že řada lokalit do projektu zařazených byly z důvodu jejich ochrany vykoupeny do vlastnictví Českého svazu ochránců přírody či jednotlivých pozemkových spolků.
Nastavení správného typu managementu na cenných lokalitách je prioritou pozemkových spolků, často však naráží na problém nedostatečného finančního zajištění a materiální vybavenosti. V důsledku toho se zatím nedaří zcela zastavit drastický úbytek druhů, nebo alespoň zabránit dramatickému snížení populací některých druhů, jak je to možné pozorovat i jinde v Evropě. Díky tomuto grantu by bylo možné management lokalit zkvalitnit a doplnit o některé nové prvky. Právě vztah zařazených lokalit k pozemkovým spolkům, tedy na jedné straně skutečnost, že navrhovaná opatření jsou součástí dlouhodobých aktivit, na druhé úzkou vazbu na občanskou společnost – vlastníky a místní komunity – považujeme za významnou přidanou hodnotu předkládaného projektu.
Mají opatření na záchranu mokřadních a stepních lokalit smysl?
Ta otázka se zdá zbytečná, ale často ji potkáváme. Proč ochránci přírody brání přírodě, aby si „hospodařila po svém“? Nejsou to všechno jen zbytečně vyhozené peníze pro zábavu pár šílenců? Některé argumenty, proč nelze ponechat travinná společenstva přirozenému vývoji již byla uvedena výše, další jsou rozepsané u popisu konkrétních aktivit. Na tomto místě bychom místo dlouhého vypisování chtěli odkázat na publikaci Ekologická obnova v České republice (editoři Ivana Jongepierová, Pavel Pešout, Jan Willem Jongepier a Karel Prach; vydala Agentura ochrany přírody a krajiny Praha v roce 2012, elektronicky dostupné zde), kde jsou jasně a věcně shrnuty výsledky řady různých obnovních opatření, mimo jiné právě i na mokřadních a stepních lokalitách. Mimochodem, řada autorů této publikace včetně tří ze čtyř editorů jsou členy pozemkových spolků a na realizaci mnoha aktivit v publikaci popsaných se pozemkové spolky přímo podílely.
Co je třeba udělat pro záchranu mokřadních a stepních lokalit udělat?
- Zamezit přímé likvidaci takových lokalit
- Zajistit péči o tyto biotopy a lokality
- Zajistit důslednou likvidaci invazivních druhů
- Zvýšit biotopovou diverzitu na lokalitách
- Snížit „ostrovní“ efekt cenných lokalit v krajině a vytvoření mozaiky v krajině s hojnými příležitostmi pro nejrůznější organismy tak, aby druhy mohly v krajině migrovat a vzdálenost mezi lokalitami nebyla pro některé druhy nepřekonatelná
- Zlepšit vnímání těchto biotopů a jejich významu veřejností
